Jak se ovce a lidé mění z migranta na domorodce

V ohlasech na tzv. migrační krizi, spíše migrační vlnu, je mnoho nesmyslů. Rád bych přispěl tím, jak se dá rozumět procesu zdomácnění přistěhovalců, a zejména, jak to dlouho trvá.
Před dávnými a dávnými lety, koncem šedesátých, snad v 68. roce minulého století, jsem zachytil rozhovor rozhlasového redaktora se slovenským profesorem sociologie na Bratislavské univerzitě. Tématem byl rozdíl mezi Čechy a Slováky, jejich mentalitou (nebo mentalitami, abych byl moderní - v posledních létech se často ignoruje, že některá slova nemají množné číslo). Ten nejmenovaný profesor rozdíl vysvětloval zejména tím, že Češi jsou více městští a Slováci dosud venkovští.
Ohromil mě ale tím, že vysvětlil nejen jev sám, ale zejména, že má svou dynamiku nebo, pohledem z druhé strany, svou setrvačnost, zpožďování.

K objasnění použil krásný a zcela reálný příklad: ovce. Nejprve musíme vědět, že z hlediska chování při pastvě existují dvě kulturní verze ovcí - horské a nížinné (neboli údolní). Ty horské se pasou po stráních, kde potravy je poskrovnu, a proto v zásadě samostatně, individuálně, rozptýleně. Vůdce mají na distanc. Ovce nížinné zkrmují žírné louky a drží pro své bezpečí a pohodlí při sobě, vytvářejí tak samovolně hutné stádo, které se řídí vůlí a pohybem svého vůdce. Oba způsoby pastvy jsou stejně správné, přiměřené a přizpůsobené okolí a ostatním okolnostem.

A teď si představte, že obě stáda vyměníte. Co se stane s jejich chováním? Nic, vůbec nic! Nížinné v kopcích zůstanou v chumlu, horské v údolí se rozprchnou. Zachovají si "zdravý instinkt" a chovají se nepřiměřeně, vlastně chybně, jsou ve stresu a snaží se pochopit chybu a komu za ni vděčí. A učí se chovat se lépe, pomalu se k tomu blíží, ale nestihnou to moc dobře až do konce života. Zato jejich mladí už v tom vyrostou, už se jednak přiučí od okolních stád a jednak vlastní zkušeností jsou mnohem víc zdomácnělí, než první generace jejich rodičů. Ale zároveň se učí správnému a moudrému od těchto rodičů a ve značné míře ho také napodobují a přebírají. Přibližně se to u nich ustálí tak, že jsou z jedné třetiny zdomácnělí a ze dvou třetin ještě "odtamtud", ze staré vlasti.

Samozřejmě je to také individuální, ale v průměru a přibližně to takhle platí. Za jednu generaci se ty jejich způsoby změní, přizpůsobí, vyzrají zhruba o jednu třetinu. A podobně v další generaci, vnoučat původních příchozích, o další třetinu - již převažuje životní styl domácí, ale ještě se zachovává zřetelný vliv starého myšlení. A v zásadě až čtvrtá generace již je prakticky plně odrodilá nebo zdomácnělá - podle toho, z které strany na to budeme hledět.

Stejné je to i s lidmi. Jen ta psychika je významnější, alespoň pro nás.
První generace je typicky celoživotně poučená tím, z čeho přišla a vděčná za pohostinnost nové země (nebo města), která ji přijala. Svou nepřizpůsobenost, leckdy až bezradnost nahrazuje svým odhodláním, které se samotnou migrací nevyčerpala.
Poměrně nejhůř je na tom druhá generace. Domnívá se, že už je prostě místní a jen má jakési vnější pozůstatky toho starého. Ale tak to není. Zdánlivě už má všechno jako dávní domácí, ale myšlení, zvyky, společenská pravidla a hodnoty odkoukala od rodičů a jen menší část převzala od místních sousedů. spolužáků a kolegů. Teprve zpravidla další a ještě další generace postupně dovrší ten přerod na prakticky stejné až podobné, jako jsou starousedlíci a stanou se tak jimi také.
Proto nově soustředěné poměšťující se obyvatelstvo Slovenska zůstávalo mentálně ještě poměrně více vesnické, než ti o jednu nebo dvě generace dříve městští obyvatelé Česka, kterému se tehdy ještě říkalo postaru Čechy a Morava.

Mrzuté na tom celém je, že jsem o tomto pravidlu tří generací od té doby neslyšel a zřejmě není známé. Především děti migrantů by se o tom měli dozvědět, aby pochopily reálně svou situaci a mohli se tak úspěšněji pohybovat ve své nové vlasti. A stejně důležité je to pro porozumění dalším generacímpro ostatní

Soutěž o veřejné zakázky: kriterium výběru = minimální cena

Příjemně mě překvapilo stanovisko TOP 09 o prokorupčnosti návrhu novely zákona o veřejných zakázkách. To podepisuji.
Jsem přesvědčený, že neexistuje jiné spolehlivé měřítko pro soutěž, než právě cenové. Je to zcela přirozené. Hodnocení výše ostatních parametrů, např. ekologičnosti atp. je prakticky vždy subjektivní. Kvalitativní podmínky je třeba konkrétně stanovit a učinit z nich nepodkročitelnou podmínku, kriterium pro samu účast v hodnocení výsledného kriteria - ceny. Tak se také v současnosti soutěží a je to v pořádku. Také náklady po dobu životního cyklu, ačkoliv jde o pohled investora správným směrem, musí být pochybné vzhledem k tomu, že jejich stanovení je nutně odhadové - i na desítky let - a prakticky často nevynutitelné.
Tady píšu hlavně o tom, že zájem o předcházení podceněným nabídkám se přehnání, zřejmě bývá korupčně podezřelý a hlavně se dá velmi jednoduše případné podvodníky odradit. A to ne nějakými tresty a sankcemi, které beztak nutně dále byrokratizují celé řízení, ale jednoduše a důkladně. Stačí drobná změna, která to zajistí.
Uchazeči u větších zakázek mívají povinnost složit kauci na to, že pokud budou vybráni pro realizaci, uzavřou se zadavatelem příslušnou realizační smlouvu. Jinak tato kauce, zvaná jistota,  propadá zadavateli, pokud uchazeč tuto povinnost nesplní. Součástí realizační smlouvy je pak další záruka resp. jistota na to, že smlouvu opravdu splní řádně a včas.
V zadání soutěže je zároveň zadavatelem stanovená povinná odhadovaná cena, která má dát rychlou představu o tom, jak silní uchazeči mají být, aby pro ně mělo smysl se o věc zajímat. A klíčovou součástí nabídky je nabídková cena, která by, pokud by byla příliš nízká, mohla způsobovat zamrznutí realizace díla. Proto se má v rámci hodnocení nabídek podle zákona vyžadovat vysvětlení příliš nízké ceny. Tak se zavádí něco velmi neurčitého a proto snadno zneužitelného se závanem požadavku na úplatek pro hodnotitele. Zcela zbytečně.
Řešením problému příliš nízké nabídkové ceny by bylo jednoduché a jednoznačné pravidlo, které by mělo do zákonného ustanovení o povinnosti složení jistoty za splnění nabídky a smlouvy doplnit také její stanovení nejméně ve výši rozdílu nabídkové ceny a odhadové ceny ze zadání. Tím by se rapidně zvýšila záruka na splnění zakázky pro zadavatele, odstranilo reálně hrozící riziko související korupce a také předešlo případům, jako jsou vyřazování ze soutěží pro příliš nízkou cenu nabídek největšího stavebního podniku, u něhož ve skutečnosti nemůže být ani pomyšlení (natož řeči) o neschopnosti zakázku splnit.